Myslel jsem si, že jsme se jasně dohodli a Valentýna nijak neslavíme. V této blažené nevědomosti jsem žil až do chvíle, než mi vynadala, že jsem jí nic nekoupil. Já jsem také žádný dar neobdržel, přesně podle domluvy. Stejně jsem ale měl průšvih.
Před MDŽ jsem se proto raději pojistil a pořídil hned dva menší dárky. A stejně přišla hádka. Dokonce dva dny předem. Žena byla přesvědčená, že jsem na ni zapomněl, i když dárek už byl dávno připravený.
Volba dárků je složitější než si kdo myslí, zejména pokud jste muž. Nejde ani tak o peníze, ale o samotný výběr a nekonečné přemýšlení, co je dost romantické a co už málo. A od podobných příležitostí si člověk nikdy dlouho neodpočine.
Když vezmu svátek, narozeniny a Vánoce, máme tři každoroční dilemata. K tomu se přidává Valentýn a často i MDŽ. Celkem tedy minimálně pětkrát do roka musí chlap vymyslet dárek, který neurazí, nezklame a ideálně ještě překvapí. Což je kombinace, která se trefuje dost těžko, alespoň pro mě.
Asi proto jsme si doma spontánně dohodli, že Valentýna ignorujeme. První únorové dny letošního roku proto ubíhaly v klidu a já žil v přesvědčení, že je všechno v pořádku. Nebylo.
Po Valentýnu jsem byl obviněn z nepozornosti a nedostatku romantiky. Zkoušel jsem připomenout naši dohodu, ale rychle mi došlo, že racionální argumenty se do manželství moc nehodí. To je disciplína, kde můžete mít pravdu a stejně prohrát.
Argument, že ani já jsem nic nedostal, jsem raději ani nepoužil. Valentýn je sice svátek pro dva, ale ne vždy se to tak bere. Zaujal jsem defenzivní postoj. V duchu už mi ale běžely přípravy na další obranné linii. Další kritické datum v podobě MDŽ už pomalu vráželo nohu do bran našeho vztahu.
Tři týdny po Valentýnu nastává svátek, který sice má trochu patinu minulého režimu, ale rozhodně nezmizel z povědomí. Alespoň podle množství internetových článků soudě. A já v něm viděl ideální příležitost, jak pokažený Valentýn napravit.
Rozpočet nám zrovna nepřál. Nedávno jsme koupili nový kávovar, který si přála hlavně manželka, a navíc se blížila servisní kontrola auta. Bylo jasné, že tentokrát půjde spíš o symbolický dárek než o velké gesto.
Objednal jsem drobný šperk ve stylu „jestli ten diamant není pravý, tak mě okradli o pětikilo“ a k tomu něco sladkého. Všechno řeším už s předstihem a naplňuje mě dobrý pocit, že tentokrát jsem připravený včas.
Pak přichází pátek. upozorňuji čtenáře, že předmětný svátek připadal až na neděli.
Home office jsme zaklapli po obědě. Venku bylo krásné počasí a čekala nás procházka v jednom z pražských parků. Slunce svítí, nálada bezvadná a se rozhlížím po dalekých výhledech do okolí. Nevím, který ďábel mi to vnuknul a jen tak prohazuji:
„To je romantika.“
Byl to v podstatě citslovce obdivu jara. Odpověď jsem nečekal žádnou. Natož tu, která přišla.
„Ty ale vůbec nejsi romantik. Víš, co je v neděli?“
Dělal jsem, že nevím. Nechtěl jsem prozradit, že mám dárek už dávno připravený.
„Tak ty ani nevíš, že je MDŽ. Zase mi nic nedáš.“
Tak jsem to schytal. I když jsem nic neprovedl ani nezmeškal.
Žádný manželský rozvrat se naštěstí nekonal. Můj mužský mozek ale dosud odmítá pochopit prudké zneplatnění uzavřených dohod a presumpci viny. K činu navíc teprve dojít mohlo ale nemuselo.
Druhý den jsme šli na procházku znovu a v neděli měl dar úspěch. Všechno dobře dopadlo.
Jen jsem si z toho odnesl dvě poučení. Když žena říká, že dárek nechce, tak tomu nevěřte.
A v manželství můžete dostat vynadáno, i když zrovna nic neuděláte, ale mohl byste.
