Březen končí a to znamená, že pro trénink na pochod Praha-Prčice nezbývá až tak moc času. Poslední měsíc se snažím ujít tak 60 – 80 kilometrů týdně. Na PP chci jít nejdelší trasu, což znamená vydržet víc jak půl dne šlapat jak mašina a ujít přes 70 kilometrů.
Takovou pecku moc trénovat nemůžete, jelikož po takové procházce zatraceně bolí nohy.
Většinou chodím kolem 30 kilometrů. To je tak akorát aby se člověk prošel, vyčistil mysl a pokochal se krásným okolím. Teď ale nastal čas zkusit něco lehce delšího a dát tělu znát, že sranda brzy skončí.
Trasu jsem si zvolil hodně zajímavou, pro vás možná překvapivou. Počítal jsem s relativně pohodovým tempem, takže protřebuji kolem 8-9 hodinm což je i tak fúra času.
Plán tak zněl jednoduše, vymotat se z Prahy nějakou hven a pokračovat směr CHKO Český kras, konkrétně do Černošic, kde to mám celkem nachozené.
Tramvaj opouštím kolem deváté ráno na Petřinách. Rovnou zamířím do obory Hvězda a jdu v poklidu po rovině na Ladronku. Začalo docela chladné počasí a ráno tady není skoro ani noha.
Výhoda je, že tady můžete jít po trávě nebo štěrkovém pásu vedle cyklostezky. Ladronku projdu skoro celou, jen ke konci se doslova sesypu prudkým svahem dolů na Smíchov.
Procházím kolem domu Zdeňka Svěráka, který zrovna úřed pár dny slavil 90. narozeniny. Na jubilanta le nezvoním a jdu dál. Většina trasy tady vede klidnějšími ulicemi, skoro jak na maloměstě.
Akorát přes Klamovku se prudkým kopcem dostávám dolů na Plzeňskou, což je asi jediný kousek trasy s vyloženě městským charakterem. Však taky po pár set metrem prchám nahoru.
Tentokrát jdu prapodivnou ulicí Na Popelce, která mě vyplivne někde na Malvazinkách. Celá tahle trasa střídá klidné ulice, parky a hlavně kopce stylem nahoru a dolů. Samozřejmě to nejsou žádné hory ale určitě pestřejší trasa než podél řeky.
Po schodech klesám k metru Radlická a odtud zase po schodech na ulici Výmolova a na Dívčí Hrady. To je hrozně zajímavé místo. Stojíte na velké pláni, v dálce vidíte věžáky na Pankráci a vlastně celou Prahu ale okolo je celkem klid. Tedy pokud nad vámi zrovna neletí letadlo na vedlejší pražskou ranvej, což teď bude na několik měsíců běžné.
Je tady výběh koní převalského, které můžete pozorovat z vyhlídek. Chodí sem hodně lidí na procházky, vzhledem k rozměrům pláně je tady ale klídek, Já mažu dál.
Původně jsem si řekl, že půjdu na pohodu. Nějak se ale ukazuje, že mám v chůzi jen dvě polohy. Buď rychlou chůzi po rovině v tempu pod 9:30 nebo tu línou průvodcovskou. Mám na hodinkách necelých 10 km a už jdu přes dvě hodiny. Jistý je, že tímhle tempem budu sraz v 17 hodin v Černošicích stíhat dost blbě.
Po seběhnutí do prokopáku tak musím nasadit ostré tempo. Prokopským a Dalejským údolím se táhne asfaltová cesta podél potoka. Tak kopnu do vrtule a naháním čas. V tempu nepolevuji ani na trailu před nádražím v Holyni a už se šplhám do stejnojmenné vesnice, která vesnicí dlouho nebude. Už zdálky vidíte nad domečky obrovské jeřáby a rostoucí věžáky.
Za chvíli přecházím konečnou tramvaje u obchodní zóny na Slivenci, což je taky nová zástavba. Rychle procházím samotný Slivenec a mířím na přechod přes dálnici.
Počasí zatím drží, viditelnost směr Berounsko dobrá. Předpověď ale věští po obědě příchod srážek.
Normálně bych šel po červené pěknou trasou dolů do údolí Radotínského potoka. Jelikož ale chci ujít těch 40 kilometrů, tak musím trasu trochu zakroutit.
Kdybyste chtěli hezkou procházku, tak doporučuji šmejdit po hřebeni nad tratí do Berouna. Tam jsem ale v posledních týdnech šel mnohokrát po různých cestách, takže hodlám trasu kroutit směrem spíš do pražských satelitů.
Připomíná to takové energetické zátiší, protože se v nedaleké rozvodně sbíhajíc stovkové a hlavně čtyřstovkové linky VN, které nad mojí hlavou zlověstně srší.
Jinak je to ale celkem kovbojská romantika. V polích je to tady samá ohrada s koňmi, blátivé polní cesty a kolem nikde ani živáčka.
Asi pod dvou kilometrech v polích ale dorážím do obce Ořech, kterou jen projdu směrem do Zbuzan. Obyvatelé těchto obcí nad Prahou si mohou užívat exkluzivní výhled na pražská sídliště jako Zličín a Stodůlky.
Právě nad nimi se začíná vznášet temný mrak a já si říkám, že vítr jde z druhé strany takže jsem v suchu. Jenže mrak nemusí být temný aby z něj pršelo.
Ve Zbuzanech vytahuji bundu. Odsud mě čeká jedna z cest, kterou dobře znám. Polňačka, která už přímo míří od města pryč. Leje a fouká silný vítr, takže si to užívám s plnou parádou.
Dohlednost klesá a vegetace bez listí mě před větrem ani deštěm nechrání.
Přecházím na mělkým rybníčkem pod nímž má brzy vést hlavní železniční trať, naštěstí asi 80 metrů pod zemí v tunelu..
Před Chotčí nechci na silnici a padám dolů roklí do téhle vesnice, která je doslova zaseknutá do strmého údolí mezi skály. Počasí se umoudří, takže zase sundávám bundu a zároveň se zbavuji plechovky energeťáku (do kontejneru). Tenhle zlozvyk mám od Katky Rusé, kterou teda neznám osobně ale četl jsem její deníky na Rungo. kde popisuje svoje ustavičné ježdění na kole spojené s konzumací energeťáku, což napodobuji v pěším podání.
Pít energy drinky není zdravé, pokud jej ale usrkáváte v průběhu 20 – 30 km rychlé chůze, tak se to asi snese. Umělá inteligence tvrdí, že na výkon to nemá zásadní vliv ale mysl to povzbuzuje, tak proč ne. Veselá mysl, půl úspěchu. Jinak mám v batůžku camelbag a v něm vodu nebo hypotonický ionták. Pít je určitě potřeba a u mě teda entuziasmus při dehydrataci klesá poměrně silně.
Z Chotče se přes polní cesty přehoupnu do Třebotova, což je neuvěřitelně slušná vesnice, která na mě má výchovný efekt. Prakticky všichni pocestní z této obce mě při mých četných turistických průchodech pozdravili a já už začínám zdravit jako první.
Z Třebotova už je to do cíle kousek ale já potřebuji ještě asi 7 kilometrů, takže to musím trochu natáhnout. Vrhnu se na spojovací cestu vedoucí k silnici Roblín – Černošice.
Tou projdu a na hlavní odbočím na boční cestu, kde překvapuji močícího myslivce, tak radši přidávám do kroku a mizím v lese. Nad Roblínem se napojím na modrou značku po níž vylezu nad slovutné Vonoklasy.
Tahle velice slavná obec má spoustu pěkných výhledů takže ze značené trasy odbočuji a kochám se cestou polemi až do Černošic. V cíli jsem o dvacet minut dřív, takže ještě skočím do obchodu pro něco na zub a hodinky vypínám až na zastávce vlaku Černošice-Mokropsy. Celkem mám něco přes 42 km a trvalo to víc než 8 hodin, což není vyloženě rychle.
Zkušenosti z pochodu: jak ujít Praha–Prčice bez zbytečného utrpení
