Když si tuhle procházku sesumíruju a podívám se na fotky, tak se mi povedl celkem unikát. Naplánovat trasu v Podkrkonoší, kde během 30 km jsou hory vidět jen z jednoho místa. Většinu cesty jsem měl možnost vidět jen kousek masivu Černé Hory.
Dvacet kilometrů v pondělí, přes 40 kilometrů ve středu. Normální člověk by odpočíval, tím spíš na svátky. To bych ovšem nebyl já, kdybych velikonoční cesty nezneužil k delší procházce.
Tentokrát s dramatickým začátkem. Zlověstný úplněk škodil víc než obvykle. Ve pátek ráno se mi nakonec podařilo dostat na nádraží. Předcházela tomu scéna o hodinu dřív, kdy mi na zastávce na znamení nezastavila tramvaj ačkoliv jsem na řidiče mával. Moje drahá polovička, zkušený Pražák pravila, že jsem neměl mávat, nýbrž pouze stát jako tvrdé Y. Řidič v mém mávání prý mohl vidět znamení, že nastoupit nechci. Zajímavý výklad.
Nevím ale, co jiného bych dělal za ranního šera na refýži než čekal na tramvaj. Ale to je jedno. Kvůli proradnému tramvajákovi mi ujíždí první vlak. Šel jsem si domů ještě na hodinku lehnout, takže to můžu brát pozitivně.
Na další vlak už radši vyrážím s předstihem a kolem obědového času se konečně ocitám v Trutnově. Cesta utekla rychle neb jedu obtěžkán notebookem a celou cestu píšu nějaké bláboly. Tři hodiny práce přerušuje jen sabotáž ze strany O2 před Chlumcem nad Cidlinou. Tady nešel mobilní internet už před lety, když jsem do Prahy vlakem pravidelně dojížděl. Za patnáct let v tomto směru nenastal žádný pokrok.
V okresním městě se vůbec nezdržuji. Zcela mi stačí, že s některými zdejšími institucemi státní správy udržuji, kolem 25. dne každého měsíce, pravidelný elektronický kontakt. Po modré značce kráčím nahoru ke kraji města. Tam to švihnu bokem mimo značku do polí. Se zkřivenou tváří seznám, že se zas průmyslová a obchodní zóna opět rozšířila a prchám raději do lesů směr Hrádeček.
Pohled na Krkonoše zde vkusně doplňuje například nová provozovna podniku plukovníka Sanderse. Její nedávné otevření způsobilo na okrese asi největší rozruch od války.
Šel jsem tudy naposledy asi před patnácti lety. Pamatuji si, že se značka pořád ztrácela a že jsem musel lézt přes spadané stromy. Navigaci mi dneska řeší hodinky a Mapy.cz, spadané stromy ale přelézám i tentokrát.
V jednom prudkém sešupu, který si pamatuji, už není les, nýbrž daleký výhled. Fatálně selhává moje orientace a nemůžu najít Zvičinu, pod níž mám namířeno. Nakonec si ostudně pomáhám apkou a musím konstatovat, že je proklatě daleko. Moje tempo navíc není dneska nejlepší. Únava a batoh na zádech o sobě dávají znát.
Cestu přes Hrádeček a pak po hřebeni na Hostinné (modrá značka), která je jinak velmi líbezná, už jsem kvůli únavě zavrhl předem. Opouštím značku a po široké a nové a pak zarostlé a staré lesní cestě mířím na Vlčice.
V jednom místě mám dvě rovnocenné možnosti – jít vpravo nebo vlevo. Beru dle plánu levou a končím na pohnojené louce. Takže se vracím doprava.
Není to bohužel jediný zásek. O kousek dál se zamyslím tak zhluboka, že minu odbočku na pěšinu do středu Vlčic a nemá cenu se vracet.
Dojdu na konec obce a dávám si tedy Vlčice celé po silnici. Respektive po chodníku. Začínám se cítit jako pamětník.
Od dob, kdy jsem tudy často jezdíval na kole se dost změnilo. To ostatně pocítím na spojovací cestě z Vlčic na Čermnou, což byla taková kamenito šotolinová polňačka ideální na MTB s dvoupalcovými drapáky.
Už při odbočování se mi zdálo, že odtamtud jezdí nějak moc aut. Nejdřív jsem myslel, že jezdí pro kuřice do toho smradlavého zemědělského podniku. Velká eurocedule na kraji obce mě ale vyvádí z omylu.
Zlá EU nalila asfalt do přírody a cesta je lepší, než byla kdysi hlavní silnice. Je tu zákaz vjezdu ale zdejší občané mají průjezd povolen, pročež tu jezdí asi každý neboť nestačím skákat do pangejtu před projíždějícím motoristy.
Dopravní špička se naštěstí brzy klidní. Jdu v klidu a tak se pomalu šinu a kochám se výhledy do přírody. Projíždějící místní pán staršího věku na elektrokole asi dlouho neviděl cizince, na jeho upřený pohled raději nijak nereaguji a pokračuji vpřed.
Nad Čermnou fotím zbytky sněhu na Černé hoře. Přesněji spíš na sjezdovce Hofmanky a poté odbočuji do lesů a luk. Cesta na kótu v mapě označenou jako Kupa je překvapivě pěkná. Tudy jsem po hříchu nikdy nešel a nejel, což nyní napravuji. Opravdu líbezný kout přírody.
Nad Chotěvicemi to opět kazí pohnojená louka. Farmář mi nedal šanci a hnojil od kraje ke kraji. Tak jdu a romanticky kličkuji. Nikoliv však mezi kapkami deště ale mezi tmavými čůrky močůvky.
Mimochodem, právě dnes mám nové boty. Z krabice jsem vytáhl konečně Ultra Glide 2, které jsem zavčasu koupil ve výprodeji a šetřil si je až předchozí boty stejného modelu dochodím zcela, což nedávno nastalo.
Cestou do Chotěvic vidím Zvičinu, která vypadá o dost blíž než se zdálo před patnácti kilometry. Optické klamy se dnes utrhly ze řetězu. Teď naopak vypadá, jako na dosah ruky.
Taky se dost nehorázně vyvyšuje. Z tohoto úhlu bych věřil, že má snad kilometr. Z tohoto místa zíráte přímo na severní PG startovačku a sjezdovku. Naopak pro mě v podstatě domácí východní svah je bokem.
Kopec na němž se nacházím přitom není úplně nízko a před námi je ještě hřeben z Vítězné, který zas tak o moc nižší než Zvičina není. Buď je dnes zvláštní vzduch nebo to jsou projevy dehydratace.
Slézám do Chotěvic, kde k mému příjemnému překvapení narážím na chodník, Na nové samostatné přemostění potoka pro pěší dokonce valím nevěřícně bulvy. Chození po obcích v tomto údolí bývalo dřív dost nepříjemné. Už v dávných časech se tady mohli pochlubit státní silnicí č.16 ale infrastrukturou pro pěší nikoliv.
Šestnáctka tady sice nikdy neměla stejný provoz jako mezi Mělníkem, MB a Pakou ale i tak to bylo pěšky nepříjemné. Zato na kole se tudy docela svištělo. Dnes se mohou chlubit chodníkem a taky kostelem sv. Krajča, který je ale na druhou stranu než jdu.
Na chodníku zrovna stojí člověk v černém a má před sebou trojnožku. Každé auto před ním úslužně zpomaluje. Vypadá jako policajt.
Rozhlédnu se kolem a vidím, že takových je okolo přejezdu víc. Tohle nejsou hluchavky ale šotouši čekající na nějaký vlak.
Taky že jo. Za dvacet minut slyším houkání parní lokomotivy. To už ale funím do svahu směrem ke Sv. Kateřině a nic nevidím. Mezitím jsem prošel přes areál, kam byl zákaz vjezdu a vedla tudy cesta, kterou jsem potřeboval abych pak nemusel šlapat nahoru po okresce, kde jezdí dost aut.
Na ceduli byl zákaz vjezdu bez svolení majitele areálu, nebo tak něco. Logicky jsem ale vycházel z toho, že já nevjíždím ale vstupuji. Zákaz vstupu tam nebyl. Nečekal na mě ani farmář s vidlemi, takže jsem mírumilovně prošel skrz.
Ve svahu pak poprvé po dvaceti kilometrech potkávám turisty v protisměru.
Procházím přes ves Sv. Kateřiny, což není úplně ves. Vypadá to tady jako kemp se závorou. Nejsem jistý, zda se tudy může chodit. Čekal jsem, že tady bude touto dobou klid. Nicméně tu vládne pracovní ruch tak pro jistotu hlasitě zdravím a mizím nahoru do lesa. Teď už se dostávám v podstatě do domácího rajonu. tudy jsem kdysi dokonce něco jako běhával (žádnej fofr to nikdy nebyl) jednu z delších tras. Dost často v noci a tenkrát zásadně bez čelovky. Nechápu, že jsem se přerazil jen párkrát nebo, že mě neskolil některý ze zdejších ostrostřelců v zelené kamizolce považující moje funění za zvuky agresivního raněného kance.
Nahoře se připojuji na žlutou trasu. Počasí se mezitím změnilo a je polojasno ale bezvětří, jaké tady moc často nebývá. Ani ta větrná elektrárna se netočí.
Procházím přes Hájemství. Na trase je spousta lidí, většina ale neturisti na kratší procházce. Cesta dolů lesem je nějaká strašně dlouhá. Každopádně se za chvíli dostávám k hlavní silnici, tu přecházím a svahem po modré se dostávám k přehradě. Tady je podle očekávání dost rušno. Nakonec to nebylo zas tak extrémně pomalé i když mě nohy bolely až hanba.
Ušel jsem něco přes 32 km za šest a půl hodiny.
Tenhle výlet měl dva rozměry. Na jednu stranu jsem si zvolil trasu velice hezkou přírodou, na druhou stranu jsem táhl batoh s počítačem a věcmi. Proti svým zásadám jsem si plánovaně nevzal žádné jídlo a hlavně jen jednu skládací půllitrovou flašku vody. Obojí s cílem tělo trochu vytrestat, což se povedlo. Utrpení začalo už ve Vlčicích někde na desátém kilometru.
Uvidíme, jestli tenhle náraz do zdi bude mít nějaký tréninkový efekt. Podle Garminu jsem po 110 nachozených km týdně stále jen ve fázi udržování, asi by to chtělo zrychlit. Tu středeční 42 km trasu jsem ale měl za 7 hodin rovných, tak nevím co po mě ještě chtěji:/
