Do Prčic mě poslali tolikrát, takže je s podivem, že k nejslavnějšímu českému pochodu jsem se dostal až v poměrně pokročilém věku.
K dlouhým pěším přesunům mám vcelku pozitivní vztah, čímž určitě dělam radost obuvnické lobby. Moje spotřeba sportovních bot není vůbec zanedbatelná. Prošoupat kecky se mi daří několikrát do roka.
Většinou se ale obejdu bez účasti na organizovaných akcích. Mám ale aspoň srovnání s pár trailovými akcemi, vůči nimž jsou Prčice určitě v mnohém lehčí a nebojím se říct, že pro mě i hezčí.
Pořadatelé v minulosti chytře přešli na květnový termín. Pochod jarní přírodou je určitě pozitivnější než zrychlené přesuny za sychravého počasí. Tohle určitě přispívá i k té masovosti, u níž jsem zjistil, že mi zas tolik nevadí.
Druhým důvodem k oblibě pochodu PP, je prostý fakt, že se jde odněkud někam a ne furt dokola. Odjakživa mám toulavou náturu a možnost někam dojít, ne se jen vrátit do výchozího bodu, mně vždy přijde lepší.
A v neposlední řadě jde o turistický pochod. Účastník tady směřuje víceméně pořád kupředu do Prčice. Část tras je sice trochu zakroucených, určitě to ale nemá na šílenost některých trailových akcí, kde vymetete všechny rokle, kopce a stezky stylem cik cak nahoru a dolů.
V roce 2025 se konal 58. ročník. Hned prvního května jsem zaplatil symbolické startovné a v inkriminovaný den jsem vypadl z nočního autobusu pod Otíkovou lávkou na pražských Hájích.
Když do pekla, tak na pořádném koni. Trasa má přes 70 kilometrů. Abych moc nemachroval, tak k tomu jen skromně dodám, že natrénováno mám. Březen, duben každý po 250 km v měřených aktivitách a ještě asi jednou tolik nachozeno líným tempem v práci.
Po vystoupení z busu mám šok, jelikož start má začít až za půl hodinu. Fronta čekajících se ale táhne až za roh.
Za pár desítek minut ale zjišťuji, že se mi naopak poštěstilo. Ukazuji QR, podepisuji nesmrtelnost a po obdržení mapy a úvodního razítka vycházím na trať. Pohled z lávky ukazuje frontu dlouhou několik stovek metrů!
Na hodinkách mám start 4:36, takže 6 minut po zahájení akce. Od začátku se jde vysokým tempem a v davu. Vedle mě svižně letí parta kluků s velkými bágly. Na moje divení ohledně bagáže odpovídají, že budou někde v cíli bivakovat.
Já jdu na lehko. Mám běžecký batůžek, camel s vodou naplněný asi na půl, jelikož nemá být příliš teplo a budu po cestě doplňovat.
Cesta je značená výtečně, obavy z bloudění jsou na PP liché. Trasy sice dopředu nejsou úplně veřejné. Ta pražská je hlavně na začátku mezoročně dost variabilní ale zabloudit asi nejde. Používat fasovanou mapu k orientaci nutné není.
Pořád jdu v davu, pořád jsou všude šipky. Někde u Průhonic je první tajná kontrola, kde fasuji samolepku s velkým P.
Tohle mě baví, nesnáším pomalou chůzi a moje strategie byla jasná. Vycházím z toho, že na konci stejně zrychlovat nebudu moct, takže v první fázi chci valit, co to jde.
Tady je výhoda, že se vždycky můžete zařadit do davu, který jde vyhovujícím tempem. Nikdo se tady necourá. Kolem desátého kilometru se přes nás postupně začínají valit běžci. Budou rychlejší, tak mohli přijít později. Jeden z nich běží a kouří e-cigaretu.
Já jsem měl plán držet se tempa 9:30 minut na kilometr. Cesta ale je celkem rovná a dáv mě táhne na 9:10. Cítím se v pohodě, tak se držím v tomhle chumlu.
Část osazenstva je na tom podobně jako já, co se outfitu týče. Vypadáme jako běžci, ale neběžíme. Někdo občas popoběhne, ale pak zase zpomalí a náš chumel mě dojde. Mně tohle popobíhání ale nedělá dobře. Stabilní tempo je můj kámoš.
Spíš mě začíná zajímat druhá část chumlu, která na rozdíl od nás jde v plné polní, což nehaním, neboť v maskáčích a kanadách jsem zamlada taky něco odchodil. Pak mě okouzlila lehkost ultratrailu a výbavu jsem zredukoval na absolutní minimum.
Okolo mě profrčí mládenec s batohem, kde z bočních kapes trčí po jedné dvoulitrovce vody. Jestli došel, klobou dolů. Je fakt, že nechci vidět, jak by letěl bez těch láhví.
Tempo drží i další týpek s podobnou výbavou a v kanadách, ten taky vytrvale utíká dál a mizí z dohledu. Neuvěřitelné.
V průběhu prvních kilometrů procházíme podél zdi Průhonického parku. Pak přecházíme dálnici a míříme konečně do lesů a polí mezi pražskými satelity.
Je pěkné jarní ráno a nálada v dlouhém davu je výborná. Stíhám si odskočit a rychle docházím svůj chumel. První kontrola je až v Týnci, což je zhruba někde po třicátém kilometru.
Slušná porce kilometrů, která by už někoho mohla zabít. Ráno ale startovali samí chrti, takže tempo se mění jen mírně, podle toho jak se naklání terén. Cestou si dopřávám pravidelné doušky energy drinku. Ranní vstávání si vybírá svou a spíš než tělo je potřeba trochu povzbudit mysl.
Jsme už v lesích a před námi je Grybla, nejvyšší bod celé pražské trasy. Profil terénu je ale velmi příjemný. Dovlníme se tam postupně.
Až nad Týncem začínáme padat k Sázavě. Tady neodolám a s ostatními popoběhnu, pár úseků se začíná dost svažovat a jak řekl někdo z chumlu: „Brzdit dá víc práce než to zklusat.“
V Týnci padám nejdřív do supermarketu, kde kupuji vodu. Na kontrole se zdržuji celkem 10 minut, což je na mě hodně. Doleju camel asi na polovinu, není žádné teplo a půl litru by mi mohlo na cca 25 km stačit. Navíc mám ještě energy drink, který jen usrkávám. Zbytek lahve do sebe kopnu na místě takže o dehydrataci zatím není řeč.
Od Týnce je potřeba zase vyrazit na kopečky. Stoupání je ale krátké a za chvíli už štrádujeme loukami u Chářovic. Náš chumel se rozpadl, část určitě vynechala nákup a část asi využila první občerstvení přímo na kontrole.
V davu jdu ale pořád. V Týnci začíná „kratší“ asi čtyřicetikilometrová trasa, která jde až do cíle souběžně s naší. Lidí je tu snad ještě víc než bylo na Hájích.
Tuhle fázi mám rád, v Týnci jsem byl asi za necelých 5 hodin a tělo už začíná chůzi pociťovat. Hlava nestíhá chrlit myšlenky a člověk má čas si víc užívat krásné jarní ráno. Není moc vedro, ale svítí slunko a nově vyrazivší kolegové kolem taky čiší optimismem.
Svoji roli hraje taky mix endorfinů. Zrovna jsem v tom sweet spotu, kdy tělo chrlí látky zapřičiňující pocit blaženosti. Někteří lidé tímto prý trpí až nadmíru a hrozí u nich smrt z přetažení, ovšem s úsměvem na líci.
U mě se to střídá a já vím, že se blížím k oblíbenému kolotoči krizí a euforií, jenž mě na dlouhých pochodech postihuje. Dřív jsem si to užíval i na kole, bohužel ale bolesti krční páteře tam vychylují rovnou víc do utrpení, takže mám o to větší motivaci chodit po svých.
Trasa nás postupně vede do kraje krásného, ale hrbatého. Pomezí středních a jižních Čech je překvapivě kopcovité. Žádná velká převýšení zde nečekejte. Stoupaní a klesání se tady ale střídají čím dál tím častěji.
Lepím první puchýře. Je vidět, že tempo sice držím parádní, ale podvozek není zvyklý. Vše se děje na spodní straně chodidla. „Co nespraví náplast, to spraví dvě náplasti přes sebe.“
Tohle moudrou mám empiricky vyzkoušené přímo na sobě, takže no problemo.
U Černíkovic potkáváme stádo krav, které můžete vidět na všech videích a fotkách z minulých ročníků, a mě dochází, že začínám brzdit.
Tempo klesá nad 10 min/km, což není málo, ale jdeme po rovině. Předchází mě dva borci s nějakou uštěpačnou poznámkou ve smyslu, že už mě konečně trhli. Díky.
Za chvíli jsem v první krizi. Před Neveklovem je krásný kopeček. Táhnu se v tom štrůdlu a nemůžu. Nebo můžu ale už hodně pomalu.
Klesáme dolů a mě začínají bolet chodila ze spodu. Otlačené nohy budou asi daň za tu rychlost.
Klesání je nepříjemné. V tu chvíli se okolo mě mihne člověk v pantoflích a zmizí dole mezi domy. Možná to ale byla první halucinace.
V Neveklově proběhne další nákup, koupím si něco k jídlu, birell kvůli iontům a celé tři minuty prosedím na lavičce. Jinak bych se nezvedl.
Až v cíli ocením, že za Neveklovem není hrozně dlouho žádné prudší klesání. Bolavé nohy jsou na rovině a do kopce celkem snesitelné. Pravé peklo začíná až nad Kosovkou, těch pár set metrů po louce dolů je nekonečných.
Dál je to zase dobré. Říká se, že v Kosově Hoře velká část lidí z nejdelší trasy končí. Jezdí tu vlak, takže cesta k ústupu se nabízí. Přes objektivní potíže se ale dokážu přenést a po kontrole šlapu dál.
Musím vyseknout poklonu zakladatelům pochodu. Posledních 13 kilometrů vede nejkrásnější část trasy. Utrpení tisíců lidí je bez nadsázky vyváženo krásnými sceneriemi naší rodné vlasti. Kochám se stejně jako pan doktor z jistého klasického českého filmu, který byl natáčen vlastně o kousek dřív poblíž naší trasy.
Klesání do Mezného mě vrací zpátky do reality. Bolí to jako čert. A co hůř. Někde tady se počasí rozhoduje ukázat svoji nevlídnou tvář. Poprvé za celý den cítím sílu pozdnějarního slunce.
Teplo není můj kamarád a přímá palba z nejbližší hvězdy mi nedělá dobře. Mezné si v podstatě nepamatuji, jdu v mrákotách. Největší krize trvá necelou půlhodinu. Na cyklostezce se otřepu a můžu se soustředit zase na bolavé nohy.
Na mapě se mi závěrečná cyklostezka zdála jako rovina, jenže tady je to několik hrbů za sebou a jsou fest z kopce.
Situace na trase začíná připomínat masopustní veselí. Chvilku jdu vedle skupinky s chlápkem, kterej řeší názorové rozepře se skupinkou za námi. Prát se nechci, tak uvítám, když zaparkuje u stánku.
Finální kilometry jsou plné stánků občerstvení. Dál se profil stezky mírní, ale mění se charakter osazenstva. Na začátku to byli běžci a chodičí všeho druhu, teď připomíná akce spíš hudební festival. Nemalá část je zmožená i něčím jiným než chůzí. Většina tras ale má přes 30 km, takže únava je znát.
Na poslední kilometry se chytám party holek s externím reprákem. Každou chvíli jim někdo nadává, ať to vypnou. Holky ale jdou trochu lepším tempem než bych mohl já, a to jejich tuc tuc třísk mě docela pomáhá zvýšit rychlost.
Jediné co, tak nedovedu držet konverzaci, kterou se semnou ovíněné slečny snaží navázat. Poslední kus ale zase jdu kolem 10 min/km, což po sedmdesátce kilometrech není zlé.
Moji vodiči míří k asi poslednímu stánku před cílem a já to doklepu až na cílové náměstí. Tady je to jak na pouti, hlavní úkol je najít cíl pro nás z nejdelší trasy.
Je krátce před pátou a slečna v cíli mi říká, že vypadám docela dobře na tu štreku. Měla mě potkat o deset km dřív…
Dostávám cílovou sušenku, zelenou botičku a magnetku pro účastníky nejdelší trasy.
Celkový čas mám 12:50, což je nepřerušovaná doba od startu k cíli, přes pauzy jsem nechal stopky běžet. Rozhodně lepší výsledek než jsem čekal, trochu jsem si tím ale nařízl větev. Pokud půjdu znova, budu mít pocit, že se musím tomuhle vyrovnat. Nutno dodat, že pauzy jsem dělal pokud možno co nejkratší a podle Garmina jsem za celou trasu prostál jen slabou půl hodinu, což bylo dáno jen kontrolami, nákupy a jen krátkým posezením.
Pro ilustraci: na padesátém kilometru jsem byl asi za 8 a půl hodiny. Předtím jsem tuším měl rekord lehce nad devět hodin. Šance, že bych příště větší kus běžel, je asi nulová a myslím, že velký podíl na rychlosti mělo počasí. Většinu času bylo hezky, ale chladno.
V lijáku by se šlo hůř. Pro mě je možná větší hrozba vedro, což se ukázalo o měsíc později na jiném pochodu, kde jsem v kopcovité trase a 30 stupňovém vedru potřeboval stejný čas na trasu, která byla o polovinu kratší.
