Druhý březnový den se řadí k významným datům světové kosmonautiky. Právě 2. března 1978 ze sovětského kosmodromu Bajkonur odstartovala kosmická loď Sojuz 28. Na její palubě se nacházel Vladimír Remek, československý státní příslušník a první člověk ve vesmíru, který nepocházel ze SSSR ani z USA.
Za předchozích 17 let pilotované kosmonautiky se na orbitu dostalo celkem 86 lidí, z toho 12 se procházelo na povrchu Měsíce.
Vesmír byl do té doby ale doménou pouze dvou největších velmocí. Československo se stalo teprve třetím státem, jehož občan opustil rodnou planetu.
Návštěvy na sovětské orbitální stanici
Ve druhé polovině sedmdesátých let podnikal pilotované lety do vesmíru pouze Sovětský svaz. Americká agentura pro vesmírné lety nazývá období let 1975 – 81 velkou zimou.
Po skončení programů Skylab se totiž čekalo na zavedení nového amerického kosmického dopravního prostředku, kterým se na začátku osmdesátých let stala flotila raketoplánů Space Shuttle.
Američané v mezidobí podnikli celou řadu úspěšných nepilotovaných projektů v meziplanetárním prostoru, pilotované lety ale zůstávaly doménou Rusů.
Po neúspěchu sovětského lunárního programu se sovětská kosmonautika zaměřila na provoz orbitálních stanic a lámání rekordů v délce pobytu ve vesmíru. Stanice měla vždy svoji stálou posádku na několik týdnů a později měsíců. K nim následně létaly krátkodobé „návštěvy“.
Na stanicích probíhal čilý ruch spočívající v nejrůznějších experimentech a pokusech. Předmětem zkoumání byl i samotný vliv stavu beztíže na člověka.
Časté lety ke stanicím sloužily nejen pro zásobování, ale také pro výměnu kosmické lodi Sojuz. Sovětští inženýři střídali Sojuzy raději ne déle než po třech měsících.
Navštěvující posádky se tak zpravidla vracely na Sojuzu, který byl ke stanici zaparkován ještě před jejich příletech. Stálé posádce pak zůstal k dispozici Sojuz nový.
Výměna lodi zahrnovala i výměnu sedaček. Ty byly modelovány na míru každému z kosmonautů.
Přistání Sojuzu totiž není zcela měkké. Návratová část je bržděna padákem, který má poměrně velké opadání. Těsně nad povrchem země se ještě aktivují malé raketové motory, které modul zbrzdí. I přesto je ale nutné, aby kinetickou energii dopadu utlumilo speciálně konstruované lože na němž kosmonaut spočívá.
Na návštěvu Sověti posílali posádky zhruba na týden. Po ustálení této praxe v polovině sedmdesátých let vznikl program Interkosmos. Jeho cílem bylo umožnit let do kosmu zástupcům dalších zemí. Primárně ze států tehdejšího východního bloku a dalších spřátelených zemí.
První let programu se plánovaně odehrál se zástupcem tehdejšího Československa. Výběr probíhal primárně mezi stíhacími piloty a do finální nominace se dostali dva armádní letci, Vladimír Remek a Oldřich Pelčák.
Posádku ovšem netvořili společně. Velitelem lodi byl při každém letu Sojuzu vždy zkušený kosmonaut a v mezinárodní posádce samozřejmě vždy šlo o příslušníka sovětského oddílu kosmonautů. Remek se tak začal připravovat na let s Alexejem Gubarevem a Pelčák s Nikolajem Rukavišnikovem.
Finálním rozhodnutím komise byla na let nominována hlavní posádka Gubarev – Remek. Druhá dvojice tvořila tzv. náhradní posádku. Fakticky to znamenalo, že se na misi připravuje zcela stejně a je připravena nastoupit k letu až do okamžiku před startem.
Při letech do vesmíru se vždy kladl důraz na secvičenost posádek. Zranění, nemoc či indispozice jednoho z kosmonautů tak znamenalo výměnu celé posádky. V sovětské praxi nevyužité náhradní posádky následně komise nominovala na některý z dalších nadcházejících letů.
V tomto případě k tomu nedošlo, neboť v rámci programu Interkosmos startovaly kosmonauti z dalších zemí a k žádnému druhému kolu již nedošlo.
O deset let později pak paradoxně SSSR nabízel místa v Sojuzech také kapitalistickým zemím (rozhodně ne zadarmo). Sojuzy koncem osmdesátých let vozily opakovaně například kosmonauty z Francie.
Československý let se odehrál pouze jeden a až o dvacet let později na něj navázal let slovenského vojenského pilota Ivana Bely, který směřoval na stanici MIR.
Na vrtání zubů ve vesmíru nakonec nedošlo
Po důkladném výcviku a shození nadbytečných kilogramů se první občan ČSSR konečně dostal na kosmodrom Bajkonur. Poprvé v historii v hlavní roli jednoho ze členů posádky lodi Sojuz.
Vladimír Remek vzpomíná hned na několik tradic, které se v sovětské kosmonautice ustálily a nebylo možné je vynechat. Kromě dříve nepříliš zmiňovaného čůrání na kolo autobusu (podobná témata se tehdy veřejně nezmiňovala) tam spadalo také sledování oblíbeného sovětstského filmu Bílé slunce pouště.
Film odehrávající se během občanské války v tehdejším Turkestánu je sice poplatný zemi a době vzniku. V sovětské kinematografii je ale považován za legendární snímek plný akčních a semtam i lehce pikantních scén natočených poměrně inovativním přístupem.
Sovětští kosmonauti jej původně sledovali pod záminkou výuky práce s kamerou a studiem kompozice záběrů, což je jedna z mnoha věcí, které museli pro práci na palubě zvládat. Nakonec se z předstartovního promítání snímku stala další z neporušitelných tradic.
Na Remka ovšem čekaly daleko složitější úkoly. Kromě vědeckých experimentů, z velké části dodaných československými vědci, to byla právě komunikace s televizními diváky.
V době, kdy foťák a kamera byly vzácností, šlo o poměrně náročný úkol pro člověka cvičeného na řízení nadzvukové stíhačky, ale ne na veřejné vystupování před kamerou.
Remek za svoje výkony v televizi schytal nemálo kritiky, pravdou ovšem je, že mluvit s patra na kameru o kosmických technologiích se ukázalo jako poměrně težké.
Celý výcvik proběhl logicky v Sovětském svazu. Až před kamerou se ale ukázalo, že kosmonaut se vše učil v ruštině, včetně všech názvů, a najednou má vše česky vysvětlovat do televize. Naprostá většina zařízení lodi a kosmické stanice Saljut 6 ovšem neměla žádný ekvivalentní název v češtině. Kosmonaut tak musel slova těžce hledat.
To ovšem nebyl ten nejhorší úkol, který na jeho bedrech ležel. V rámci přípravy na jejich let se řídicí středisko dozvědělo, že posádka stanice trpí chronickými bolestmi zubů.
Situace nebyla natolik akutní, aby došlo ke stažení posádky zpět na Zemi. Vzhledem k plánovanému dalšímu pobytu kosmonautů Grečka a Romaněnka na orbitě ale vedení oddílu kosmonautů rozhodlo, že Gubarev a Remek zakročí přímo ve vesmíru.
Před letem absolvovali důkladnou instruktáž práce se zubní vrtačkou. Na základě tohoto školení měli zvládnout zákrok vlastními silami. Posádka na stanici o těchto přípravách raději informována nebyla.
Nutno dodat, že celá záležitost není tak extrémní, jak se z pozemského pohledu zdá. Při kosmických letech plní posádky různorodé plánované i neplánované úkoly a vzhledem k absenci pomoci zvenčí zde více než jinde platí heslo „práce všeho druhu“. Jedinou výhodou bývá možnost sehnat ty největší kapacity v oboru, které mohou přes vysílačku z řídícího střediska radit.
Na vrtání ovšem nakonec nedošlo. Když Gubarev s Remkem po příletu radostnou novinu oznámili, tak prý stížnosti obou kosmických pacientů raději ustaly. K zubaři si došli až po přistání.
Remek a UFO
Jako každý nováček ve vesmíru i Vladimír Remek rád trávil volné chvíle u tzv. iluminátoru neboli okna.
Jednoho dne zpozoroval kousek za stanicí cosi podezřelého. Když na věc upozornil další členy posádky, tak se mu dostalo šokující odpovědi. „Pronásledují nás už delší dobu, nikam to nehlaš ať není panika.“
Při pohledu na Remka se pak začal zbytek posádky dusit smíchem. Kosmonauti už dlouho neměli možnost si z někoho pořádně vystřelit. V reálu se jednat například o částečku materiálu z povrchu stanice. Ve vesmíru je odhad vzdáleností poměrně složitý a smítko kousek od okna může vypadat jako rozměrný objekt ve větší vzdálenosti.
Let Sojuzu 28 trval necelých osm dnů. Posádka Gubarev Remek se v lodi Sojuz 27 odpojila od stanice a po zažehnutí brzdícího motoru a odpojení přístrojové a obytné části se v přistávacím modulu snesla na padáku do kazašské noci.
