V našich zeměpisných šířkách zůstala mnoha lidem v paměti prudká změna počasí na přelomu roku 1979 a 1978. Abnormálně teplý Silvestr, vystřídaný rychlým ochlazením, způsobil komplikace nejen lidem při návratu z veselic, ale zapříčinil i kolaps dopravy a průmyslu.
V tehdejším Československu si to vyžádalo řadu mimořádných opatření. Radost měly snad jen děti, které si mohly užít uhelné prázdniny. Ty nejspíš ale netušily, že výpadek ve školní výuce si pak nahradí na úkor velkých prázdnin v létě.
Zvrat v počasí ale dokáže postihnout i země, kde tuhé mrazy bývají běžným jevem. Ve stejnou dobu se rekordními mrazy potýkalo tehdejší sovětské Rusko.
Na přelomu let 1978 a 1979 se v Sovětském svazu odehrálo něco, co si lidé dodnes předávají téměř jako legendu. Tuhá sibiřská zima vtrhla do evropské části země, kde teploty klesly až na hodnoty běžné spíše v arktických oblastech největší země světa.
Ve stejnou dobu, kdy obyvatelé ČSSR odcházeli v lehkém oděvu do společnosti, v severozápadní části SSSR už padaly teploty doslova po desítkách stupňů. V tehdejším Leningradu klesl teploměr na minus 34 stupňů Celsia, což byl tehdy absolutní rekord. V Moskvě naměřili minus 37 a v okolí města místy až minus 45. To však byl jen začátek.
Na Silvestra dosáhl mráz vrcholu. Na Uralu už hlásily meteorologické stanice pokles teplot na minus 50 stupňů, v severních oblastech republiky Komi dokonce minus 58. Zde se jedná o geograficky poměrně chladné oblasti, přesto byl takový pokles mimořádným jevem i zde.
Takové hodnoty jsou běžné spíše pro dálněvýchodní Jakutsko než pro hustěji osídlené regiony evropské části země. Infrastruktura ani každodenní život nebyly na takový extrém připraveny.
V obytných domech praskaly vodovodní trubky, které nebyly konstruovány na teploty hluboko pod minus čtyřiceti stupni Celsia. Voda se po vytrysknutí měnila v led během několika vteřin a charakteristické dvory sovětských měst pokrývala kluzká krusta. Nad místy havárií stoupala oblaka páry a města působila jako zahalená do mrazivého oparu. Systémy centrálního vytápění sídlišť selhávaly jeden po druhém.
Ti šťastnější si mohli zapínat plynové sporáky a trouby jen proto, aby se zahřáli. Omrzliny hrozily už po pár minutách pobytu venku.
Pod tlakem se ocitla i energetická síť. Přetížené rozvody způsobovaly výpadky proudu a celé čtvrti se propadaly do tmy a ticha. Železniční doprava kolabovala, vlaky zamrzaly na tratích a někteří cestující přivítali přelom roku přímo na nádražích v lůžkových vagonech, kde si mezi sebou dělili jídlo a teplé oblečení.
Mráz zasáhl i strategické objekty. Na Bělojarské jaderné elektrárně se v noci na 31. prosince kvůli prudkému teplotnímu rozdílu propadla část střechy a vypukl požár. Situaci se podařilo zvládnout bez katastrofálních následků, přesto událost ukázala, že ani technologicky nejvyspělejší provozy nejsou na extrémy počasí zcela připraveny.
Těžké ztráty se nevyhnuly ani kolektivizovanému zemědělství. Ovocné stromy a keře v úrodné části země nevydržely mrazy pod minus padesát a budoucí úroda byla zničena ještě před příchodem jara.
Tato zima se zapsala do paměti nesmazatelným písmem. Rok 1979 vítali mnozí lidé potmě, zabalení do několika vrstev přikrývek, s přísným zákazem pouštět děti ven.
Tuhý mráz začal slábnout až v prvních dnech ledna. Teploty se až po desítkách hodin postupně vrátily k běžným zimním hodnotám,
