Po dvou dnech od procházky z Trutnova nastal se vypravit zpět do města. Kousek poblíž se nachází nádraží. Z nádraží jezdí vlak. Nebudu ale postupovat tak jednotvárně, abych jel rovnou vlakem a neprošel se trochu po svých. Na nádraží v Bílé Třemešné sice jdu, ale brzy jej nechávám za sebou.
Po červené stoupám směrem do kopců. Cesta lemuje hranice katastru obcí a neinformovaný poutník většinou neví, že za druhé světové války si tady jeden rakouský malíř udělal hranici své tisícileté říše, která na této linii nevydržela díkybohu ani sedm let. Po mojí pravici se nacházely zabrané Sudety, v této lokalita navíc etnicky dost promíchané a po levici leželo okleštěné Československo, záhy proměněné v loutkový Protektorát.
Kdysi tu v kopcích dokonce býval k nalezení hraniční patník. Nejsem si jistý, zda bych jej našel nyní. Po posledních letech intenzivní těžby dřeva možná vzal za své, nebo jej už někdo má ve sbírce. A Němci se tady už prohání naštěstí jen s cílem nacpat svá břicha knedlíky a pivem v nedaleké nádražní hospodě nebo v blízkém hotelu a dalších restauračních zařízení.
Za chvíli se doplazím pod sjezdovku. Vynahrazuji si nedostatek výhledů na Krkonoše z předvčerejška a měním turistickou značku za zelenou.
Cestou ke krížku v Perné se ukazuje klasický sváteční syndrom a po cestě potkávám četné pocestné. Z Perné se otevírá výhled na druhou stranu do vnitrozemí. Vzduch je velice čistý a vidím až na Železné Hory.
Nedávno zde proběhla výměna stožárů na dálkové elektrické lince 110 kilovolt. Z estetického hlediska trochu škoda. Ty staré stožáry k hřebeni Zvičiny tak trochu patřily. Společně s vysílacími věžemi a výhledy do krajiny dotvářely takový dystopický až industriálně enrgeticko-melancholický dojem.
Bohužel, stožáry asi už měly svůj věk. Ty nové stožáry už nejsou tak monstrozní, což je asi dobře z hlediska záboru půdy ale nějak jsem si na ten hororový dojem tady už zvykl.
Na hřebeni se kromě kochání dráty potkávám s dalšími davy turistů. Usoudím, že Zvičinu v tomhle rozpoložení navštívit nepoptřebuji a začínám improvizovat.
V sedle pod Zvičinou odbočím dolů po asfaltce na Třebihošť. Tam nestačím uskakovat před turisty v autech a cyklisty, kteří valí padesátkou dolů nebo elektrocyklisty, kteří valí 25tkou nahoru.
Tak to hned švihnu na louku a podél letiště a přes rokli jdu na Růžovku, odkud se přehoupnu přes další silnici a louku na Lukaveček. To jsou polňačky vedené stylem cik caj přes pole, louky a údolí.
Zde není ani noha. Krása. V Borku se ale předemnou zboku vyloupne dvojice, která patrně šla po žluté ze Zvičiny. Vyšlo to tak, že jdou asi třicet metrů přede mnou.
Bohužel ale stále nemám sílu nasadit tempo, kterým bych je nějak rychle mohl trhnout. Nemůžu ani moc zpomalit neboť mi ve tři čtvrtě na 4 jede z Bělohradu co? Neboť mi ve tři čtvrtě na 4 jede z Bělohradu vlak, vole. Zpomalení tempa nepřichází v úvahu.
Za touhle dvojicí projdu celý Borek, což je asi 200 metrů po silnici obcí. Zde chodníky nemají a není důvod. Jezdí tu je pár místních a dvakrát ročně autobus. Držím se za nimi i v klesání ke křižovatce v liduprázdném údolí pod Bezníkem a míříme dolů k Bystřici.
Nakonec mě napadá plán. Značka zde dělá další cik cak zacházku mezi několika málo domy, které zde stojí. V jedněm z nich navíc vždy vztekle štěká pes. Nemusel bych rušit lesa klid a vzít to hore kopcem, čímž bych elegantně předběhl své souputníky.
Problém je akorát říčka Bystřice, která není zas tak uzoučká aby šla překročit a způsob překonání dost závisí na průtoku. S plánem překonat vodní tok pokračuji až k rozcestí. Tady však dvojice dělá nečekaný krok.
Přesně na rozcestí, kde jsem plánoval se od nich odpoutat a vrhnout se do terénu, si dali pauzu.
Mohl jsem tedy normálně pokračovat po cestě. Rozhoduji se ale vymyšlenou zkratku využít. Aspoň ušetřím čas.
Bystřice má bohužel dost vody a nehodlám dlouze hledat lepší místo na přeskok. Oběma botama jdu na férovku do vody. Hloubka jen pár cm ale osvěžující. Je ale hezky a boty za chvíli uschnou.
V tu chvíli ale zpozoruji, že dvojice jde po louce zamnou. Nejspíš se na rozcestí dívali do mapy a po mém vrhnutí se do říčky asi usoudili, že znám skvělou zkratku.
Jak dopadli to nevím, neboť jsem radši přidal do kroku. Na louce za mnou ale posléze vidět nebyli, tak asi vycouvali.
Mám mokré boty ale nevadí. Na Vřesníku je celkem teplo. Dole v Brtvi už nevím, že jsem šel vodou. Zbývá přejít celý Bělohrad (Lázně má v názvu od roku 1905 tuším) a dojít na nádraží.
Zkratka přišla vhod a na železniční stanici se ocitám dvacet minut před odjezdem- Čekal jsem zda dorazí ona dvojice ale asi nejeli vlakem. Zato je tu dost jiné veřejnosti, která čeká na stejný spoj. Je sice neděle ale před Velikonocemu, tak bych takovou frkvenci nečekal.
Od doby, kdy jsem jezdil na čundrslevu nebo načerno se dost změnilo. Při pohledu na míru naplněnosti vlaku se plácnu přes kapsu a nakonec po .přestupu v Chlumci jedu první třídou, což mě vyjde na neuvěřitelných několik desítek korun navíc
